DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

informace popis

knížky z edice

ID	název knížky	spisovatel	nakladatel

Obrovský vliv Julese Verna (1828–1905) se promítl i do děl četných jeho napodobitelů: Gustava Toudouze (1847–1904), kapitána Émila Danrita (1855–1916), Arnoulda Galopina (1863–1934) a "italského Verna" Luigi Motty (1881–1955). Jen André Laurie (1844–1909, pseudonym Paschala Grousseta) se však mohl pyšnit osobní spoluprací s Mistrem, a to hned trojnásobnou. Kdo vlastně byl ten muž? Především temperamentní Korsičan. Bouřlivák. Zanechal studia medicíny a když jeho přítel Henri Rochefort založil časopis Marseillaisa, začal do něj přispívat. V lednu 1870 však byla Marseillaisa napadena v jednom korsickém listě císařovým bratrancem Pierre Napoleonem a toho Grousset vyzval na souboj. Rozlícený princ střelil dřív a zabil sekundanta Victora Noira, bratra autora dobrodružných románů Louise Noira. Pohřeb na Pére-Lachaise se pak stal příležitostí k tiché demonstraci proti režimu a Grousset skončil na zvláštní císařův příkaz ve vězení, kde prožil vyhlášení republiky. V září 1870 však už byl volný a v březnu příštího roku došlo k vyhlášení Pařížské komuny, která ho jmenovala ministrem zahraničí. Když padla, shledali Grousseta vinným velezradou a v sedmnácti bodech obžaloby a na byl deportován na galeje do Nové Kaledonie v Pacifiku, tedy právě tam, kde chtěl Vernův kapitán Grant (1868) založit utopickou osadu. Francie tu radši zřídila trestaneckou kolonii, kde si musel každý deportovaný sám postavit chýši z hlíny a rákosu i shánět potravu. Nežili tu naštěstí jako úplní robinsoni, jídlo šlo i koupit, přísun hotovosti z Francie byl rovněž povolen a práce u místních farmářů také. Za sebemenší provinění však byli bičováni a řádily tu nemoce, takže často umírali. Jednou z mála Groussetových radostí v Kaledonii byly knihy. A nejvíc na něj zapůsobily verneovky. Tolik, až si dal obrázek jejich tvůrce nad lůžko. Jako vzor. Jistý novinář líčí setkání s Groussetem: "Zoufalý komunard zde čte dětské romány a přiznal, že jeho nejmilovanější knihou je Dvacet tisíc mil pod mořem (1871)." A tak to bylo. Jenže Grousset naštěstí neunikal jen k četbě. Dvakrát se pokusil i o útěk skutečný. Pokaždé ztroskotal. Až roku 1874 (dvě a půl léta po vyřčení rozsudku) využil relativní svobody při styku s obchodníky a spolu s Rochefortem a jistým Jourdem se co zdatní plavci vydali za svobodou. Ne samozřejmě přes oceán, ale jen k člunu vyslanému lodí schovanou za atol. Tou pak unikli do Melbourne a odtud do Anglie a právě zde napsal Grousset s komunardem Jourdem i svou první knihu Političtí vězňové na Nové Kaledonii (Ženeva 1874). Jenže mu nestačila. Chtěl publikovat i ve spřáteleném pařížském tisku, tak si zvolil pseudonym Philippe Darylle. Ale brzy mu ani časopisy nestačily a ctihodného Vernova nakladatele Julese Pierra Hetzela (1814–1886) jednoho dnes kontaktoval jistý abbé, aby mu předal tajemný rukopis neznámé osoby Langevollovo dědictví. "Patnáct set franků," nabídl Hetzel. To nebylo moc! "S tím, že se autor zřekne všech práv." Abbé posléze svolil. "Ale vyřiďte tomu muži, že jsem s ním ochoten spolupracovat i dál," dodal Hetzel. "Tedy až si ještě trochu vypíše ruku. Talent podle mě má. Dveře mu vždycky otevřu. Nicméně toto je polotovar, který předělá nějaký zkušenější autor." "A který?" "Ujistěte vašeho přítele, že možná sám Jules Verne." Hetzel pak dal skutečně rukopis k posouzení Vernovi, a ten konstatoval, že má příběh dobrý nápad. "Ale málo dramatických událostí. Chybí akce, boj... Intrika zde sice je, ale slabá. Nikdy jsem neviděl něco tak nesouvislého. Onen mladý inženýr, na kterém závisí přežití města, moc mudruje. Měl by spíš jednat. A chce to efekt na závěr. A posílit kontrast mezi mírovým Franceville a horečně zbrojícím Stahlstadtem. I zločinný vědec by měl být potrestán, a nejen to, on se musí stát obětí vlastního vynálezu. Udělal bych z toho bonbónek." "Proto jsem rukopis koupil." "Ale já nikdy nepíšu jako spoluautor," namítl Verne. "A když jeho jméno neuvedeme?" Ale Verne pracoval na Patnáctiletém kapitánovi (1878), jedné ze svých vůbec nejlepších knih, a nosil v sobě další plány. Zdráhal se cokoli přepisovat. Nakonec však přece svolil a vytvořil první čistě protiválečnou verneovka Pět set miliónů Begumy (1879), která dnes bývá vydávána pod názvem Ocelové město. A mimochodem, je docela zvláštní, že i ta druhá cele protiválečná verneovka Tváří v tvář praporu vlasti (1896) byla později takto totálně přejmenována (anebo aspoň u nás) na Vynález zkázy. Verne využil cizí materiál, ale přidal hodně svého. Odvedl dobrou práci, byť trošku "v Dumasově stylu". Ale jednal tak za své kariéry poprvé a snad proto se v textu nevyvaroval několika švů. I povšimněme si třeba poněkud vystupující kapitoly o zbytečné smrti třináctiletého Karla v dolech. Tradiční Benettovy ilustrace tentokrát vznikly přímo podle fotografií zbrojních továren Alfreda Kruppa, které Hetzelovi operativně zaslal sám Grousset - hned jak se dověděl, v čích rukou se ocitlo jeho dílko. A tak se německý "král zbraní", jenž roku 1870 vyzbrojil i vítězné Prusy, stal Vernovým "Herr Schulz