DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

informace popis

knížky z edice

ID	název knížky	spisovatel	nakladatel

Narozen 20.11.1925 v Čeremchovu (Rusko). Prozaik a překladatel, v letech 1960-1977 publikoval sci-fi prózy v ruštině pod pseudonymem Aleksandr Lomm. Je mnoho cest, kterými se spisovatelé dostávají do žánru science fiction. Domnívám se, že tu není rozhodující vlastní čtenářská záliba, ani uvážlivá volba žánru podle svých schopností. Jeden se do toho dostane, sám neví jak. Nejspíš je to celá změť různých důvodů, kde dominuje souhrn životních dojmů, zážitků a zkušeností. Se mnou to alespoň tak nějak bylo. Běh mého života byl velice klikatý a pestrý. Dětství v Rusku, kde táta našel zálibu v hornictví a navštívil i s rodinou snad všechny uhelné pánve Sovětského svazu: Čeremchovo poblíž Bajkalu (zde jsem se narodil), Sučan na pobřeží Tichého oceánu, Šurab ve Střední Asii, Kuzbas v západní Sibiři, Mosbas u Moskvy atd. Byly to cesty dlouhé mnoho tisíc kilometrů, a tak se rodným domečkem mého dětství stal železniční vagón, drkotající se v nekonečném pohybu za táhlého houkání lokomotivy a s neustále se měnící krajinou za oknem. Dosud mě to pronásleduje ve snách a železnice je stále domovem mého dětství. A také uhelné doly - vždy mě přitahovaly, až jsem jim neodolal, a již v dospělém věku, dlouho po návratu do vlasti, strávil několik let v uhelně na Kladensku. Psát jsem začal záhy a jaksi zcela přirozeně, zpočátku deníky a básničky. Snad to bylo pod vlivem matky, která byla vášnivou čtenářkou a ráda nám, dětem, předčítala. Tomu také vděčím za to, že kniha se stala mou nezbytnou životní potřebou. K první myšlence na možnost psát sci-fi mě přivedla kladenská šachta. Bylo mi 27 let a fáral jsem již druhým rokem. Dostal jsem bláznivý nápad, že tisíc metrů pod zemí musí být hmotnost věcí o něco menší než na povrchu, protože na ně působí gravitace v opačném směru z kilometrové horniny nad hlavou. Pečlivě jsem to spočítal a vyšlo mi, že Země musí být uvnitř pořádně dutá. Byla v tom samozřejmě spousta chyb a do oblasti sci-fi jsem se s tím neodvážil. První sci-fi, kterou jsem napsal v roce 1955, byla povídka Senátorův syn. Zůstala v šupleti, a až po 25 letech jsem ji přepracoval do povídky Zrozený bez matky, která vyšla v sobotní příloze Práce v r. 1980. Nicméně Senátorův syn se stal mým vstupem do vědecké fantastiky a určil i můj celkový přístup k tomuto žánru. Tři roky nato, v roce 1958, kdy jsem se rozhodl zkusit štěstí v ruské literatuře, zrodila se z Senátorova syna úspěšná novela Zločin doktora Elliotta, vydaná v r. 1960 v moskevském Míru priključenij. Tím započalo mé období ruské literární tvorby pod pseudonymem Alexandr Lomm. Nebylo příliš bohaté a nezveřejnil jsem víc než 25 procent napsaného. Prosazovat se v SSSR jako cizinec v době, kdy ve sci-fi docházelo k mohutnému vzestupu v tomto žánru a působili tací mistři jako Jefremov, Adamov, Němcov, bratři Strugačtí, Dněprov, Gensovskij a desítky jiných, bylo těžké. Přesto však jsem vydal tři knížky a několik desítek novel a povídek. Po roce 1977 jsem se však vrátil k češtině. Ve vědecké fantastice mě od začátku přitahoval člověk jako takový. Nechtěl jsem se dívat ze Země do kosmických dálav, ale snažil jsem se z kosmu podívat na člověka. Čím víc jsem si ho takto prohlížel, tím víc mi připadal jako černá schránka, plná nedostižných tajemství. Nakonec i ve svém vlastním těle jsem se cítil jako nájemník v záhadném domě, kde je pouze dovoleno dívat se oknem na svět, ale jinak jsou všechny dveře uzamčeny, ba ani sám nájemník neví, co je zač. Tento paradox je natolik úchvatný a fantastický, že před ním blednou ty nejabsurdnější výplody samotné lidské fantazie. Co cestování časem, co dobývání dalekých planet přes hyperprostorové tunely, co střety s mimopozemšt'any z kosmu a paralelních světů, co procházky v nitru skal, zhmotňování myšlenek nebo předvídání možných i nemožných globálních katastrof – co to všechno je v porovnání s temnou a nedostižnou fantazií reálné skutečnosti, která stvořila tak tajemnou a rozporuplnou bytost, jakou je člověk. A záhada člověka se tu snoubí s dosud nepoznanými nejhlubšími zákony vývoje vesmírné hmoty. Nevidím proto v žánru sci-fi snahu nahlédnout do budoucnosti, předpovědět vývoj vědy a společnosti. Je to pro mne spíš pohled do oblasti nepoznaného, která se s vývojem vědy rozšiřuje a prohlubuje. Pravěké mýty, které vznikaly na úsvitu civilizace, čerpaly z viditelného povrchu záhad přírody. Dneska jsme tu povrchovou slupku již odstranili, a zároveň odhalili nekonečnou hloubku těch největších záhad. Sci-fi se do nich vrhá a snaží se přiblížit lidskému vědomí jejich možnosti. Vykonává tedy stejnou funkci jako ty pravěké mýty. Dá se tedy říci, že science fiction je moderní tvorba mýtů. Proto jsem převážnou část svých próz věnoval člověku a jeho možným i nemožným proměnám. Ani román Ve jménu Metanoona neodbočuje z tohoto proudu. Nebezpečná situace na planetě, hrozící totálním zánikem tohoto dosud nepoznaného fenoména pří rody, jen ještě vyhrocuje můj zájem o člověka a jeho bytí. Neumím si představit, že by měl najednou zmizet i se svým tajemstvím. A