Poslední plavba kpt. Lapérouse

obr

autor : Čukovskij Nikolaj

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Znovu kolem světa Redakce v roce 1956 určitě nebyla v jednoduché situaci. Nepochybně existoval nátlak, aby do edice KOD byla pravidelně zařazována literatura sovětská. Kde vzít dobré dílo a vyhnout se bolševické propagandě typu Timur a jeho parta nebo Syn pluku? Později, v letech šedesátých, už se poměrně dobře dařilo sehnat neangažovaná díla sovětské provenience, ale teď v éře doznívajícího stalinismu to určitě ještě byla bída. A tak jako nejlepší možné řešení byla vyhrabána knížka Navstreču gibeli (vstříc záhubě) Nikolaje Čukovského. Její originál vyšel v Sovětském svazu v roce 1936. Vlk se nažral a koza zůstala celá, a navíc to určitě nebyla špatná knížka. Česká redakce přizpůsobila název, což je v naší zemi velmi nepěkný zvyk. Poměrně slušně napsaná text byl přizpůsoben zornému poli desetiletého dítěte, což vám jako tehdy desetileté dítě mohu plně potvrdit. Hltal jsem knížku do začátku až do konce a postupně nenáviděl poručíka D‘Equejoura, sympatizoval jsem s Bartolomějem Lessepsem, podaným jako roztomilý nemotora, obdivoval odvahu námořníků plujících doslova kolem světa na kocábkách, jejichž velikost (či spíš malost) jsem si tehdy nedokázal představit. Není to román, takže kniha by do edice vlastně ani nepatřila, ale objevné cesty osmnáctého století jsou samy o sobě takovým dobrodružstvím, že samotný jejich opis vyváží chybějící děj. Budiž čest těm autorům, kteří dokázali spojit objevné cesty s dobrodružným příběhem, i takových svazků vyšlo v KOD několik, ovšem později. Ale pro dítě v izolaci socialistického světa tato knížka učinila totéž co s dospělými knihy Hanzelky a Zikmunda – otevřela před ním svět. Kanárské ostrovy a Tenerifský špičák (tak se v knize jmenuje Pico de Teide). Ztracené ostrovy v Atlantiku – neexistující i existující ostrov sv. Trojice Magalhaesův průliv a Ohňová země. Záhadně zmizelé město Concepcion. A hlavně – Velikonoční ostrov. Kapitán Lapérouse tam pobyl snad jen jeden dne, pro někoho je zmínka o této zastávce celoživotníma a patrně neuskutečnitelným snem. Aljaška s horou svatého Eliáše, kalifornské pobřeží. Havajské ostrovy – proč se však nedovíme, u kterého z ostrovů vlastně Lapérouse zakotvil? Macao, Sachalin, Kurilské ostrovy, Kamčatka. Tady výpravu opustil šťastný člověk Bartoloměj Lesseps, který jediný cestu přežil a vrátil se do Evropy. Od té doby už provázela výpravu jen smůla. Kurděje. Souostroví Samoa, kde našlo smrt několik desítek námořníků. A pak konec. Výprava ztroskotala u ostrova Vanikoro, což se ovšem dočteme až v druhém díle, kdy se popisuje pátrání po ztracených Lapérousových lodích. Zde poznáváme navíc ostrovy Tonga, Admiralitní ostrovy, Sundské ostrovy. Poznáme zlého kapitána D’Entrecasteaux (dítě si právě zlomilo jazyk) a skvělého kapitána D’Urvilla. Svazeček je to úzký, ale před dětským čtenářem dokáže otevřít celý Tichý oceán, nesmírnou vodní plochu. Redakce edice tentokrát rozhodla, že převezme původní ilustrace M. Razuleviče, a rozhodně neudělala špatný krok. Jsou to ale typické sovětské tečkokresby, které jediné měly při tehdejším způsobu tisku v Rusku šanci něco ukázat.


knížky z edice

Léto bubnů

Píše se rok 1832. Na osamělé farmě na severu ještě

více »

Zločin na Zlenicích hradě l. p. 1318

Píše se rok 1318, v Čechách vládne Jan Lucemburský

více »