DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Udet, syn divočiny

o knížce | recenze | obrázky

Čtenáři románů Eduarda Štorcha setkají se v tomto vyprávění s odlišným přístupem k dávné minulosti. Štorch se zajímal o pravěk i jako amatérský rcheolog a své příběhy měl podložené všemi dostupnými vědomostmi své doby. Spisovatelka Heda Halířová se nechala v příběhu o Udetovi inspirovat spíše svou fantazií než vědeckými fakty. Protože však její fantazie a vyprávěčské umění jsou bohaté, vystupují před námi pravěcí hrdinové jako živí. Udet a jeho sestra Charida bojují o život, zdolávají přírodní překážky a lidské i zvířecí nepřátele: prchají před kmenem chlupatců - primitivních lidí, kteří je kdysi unesli, a hledají svůj rodný kmen na savaně. Z nutnosti zlepšují své nástroje, obleky, obydlí, stávají se vynalézavými. Chvílemi projevují i první záblesky citu, obzvláště když svůj rodný kmen konečně najdou. Spisovatelka staví vedle sebe méně vyvinutý kmen chlupatců a kmen savany. Mezi nimi stojí Udet a Charida, osamělí uprchlíci, kteří pospolitý život kmene nikdy nezažili. Neznají výhody uspořádaného společenství, které má oheň a kde je každý bezpečnější. Oni dva se však tvrdým životem zocelili, takže jim kmen projevuje nakonec obdiv a je ochoten přijmout je mezi sebe. Udetovi dokonce náčelník nabízí svou hodnost - toho však napůl ještě láká divoký život s ochočeným vlkem Dagem a na lidské společenství si bude muset postupně zvyknout. Milovníci napínavých příběhů si tu přijdou na své a zájemci o pravěk se mohou ptát: mohlo to tak opravdu být? V dnešním stavu zkoumání asi nikdo jistou odpověď nedá. A JAK VIDÍ KNIHU „UDET, SYN DIVOČINY“ LITERÁRNÍ KRITIK GABRIEL PLESKA - převzato z obtýdeníku Tvar Vydejme se tentokrát do krajů zvlášť exotických: žijí v nich krokodýli s čelistmi velkými jako deska stolu, bestie rozměrů, že pro jejich tlamu je urostlý hrdina nepatrným soustem, a žije v nich krvežíznivec a pán s bílou hřívou, to jsou přezdívky tamnějších kocourů, občanskými jmény tygra šavlozubého a lva jeskynního. A tak už asi tušíte, že vzdálenost od našich krajů se spíš než na kilometry, míle a versty bude počítat na roky, staletí, milénia. Ale těžko říct vzdálenost přesně, v učebnicích je to co deset let jinak. A hlavně – autorce na přesnosti a faktech příliš nezáleželo. Kdepak Štorch, ej, Augusta. A co? Cimmerie taky neexistovala, a přesto její syn Conan vítězí v každé válce, bitvě, rvačce – a u čtenářů. Hrdina knížky Hedy Halířové (1914-2000) s ním má leccos společného, jé též ušlechtilý barbar, selfmademan divočiny: „Nepotřeboval se soustřeďovat. Vnímal každý šelest, každé zaharašení kolem sebe. Život v pralese učil ostražitosti. Udet viděl nejen očima a slyšel nejen ušima, ale každým nervem, nebo snad pudem, který je vrozen tvorům divočiny. Jeho nozdry se lehce chvěly, jak větřil všechny pachy, které k němu zanášel sotva patrný vánek.“ Rafinovaným vylepšením šablony je to, že ač primitiv a divoch, je Udet zároveň i nosičem pochodně pokroku. Jako holátko byl s matkou unesen ze slunné savany Gaganem, vůdcem tlupy zarostlých lesních lidí, chlupatců, do tmavého pralesa. Holátkem ale Udet zůstal napořád, stejně jako jeho sestra, narozená záhy po únosu matce rovněž holé. Dál už bohužel matce Ale bylo dáno jen (nedobrovolně) dokazovat možnosti mezidruhového křížení mezi člověkem holým a čímsi tupým, lesním, chlupatým. „Jejich těla jsou rozložitá a nakloněná kupředu, takže nesnadno udržují rovnováhu. Jsou porostlá srstí, právě tak jako dlouhé ruce a statné, poněkud křivé nohy. Takoví ostatně jsou všichni lesní lidé.“ „Opice? Ne, vypadají sice podobně, ale nejsou to opice – to je jisté.“ A pozor, historie se opakuje, i v našem století třímají prý tzv. pochodeň pokroku a civilizace ti míň chlupatí – pravda, v knížce nejde o pochodeň tzv., ale o skutečné ovládnutí ohně. To znají lysí pokrokáři ze savan, „lidé“, kteří – jak říká poměrně artikulovaně pražena Ala – „jsou hodní, ne jako oškliví chlupatci“. Udet se to na dlouhé cestě za ztraceným kmenem ale musí naučit sám. A je to cesta dlouhá, trnitá a plná protivenství – na druhou stranu zas lemovaná úspěchy, vítězstvími a če(s)tnými doktoráty Univerzity džungle a Vysoké školy pokroku. Jen díky šťastné kombinaci zvířecích instinktů a progresivního pěstního klínu dokáže Udet zvítězit v napínavém souboji mladík vs. monstrum z pralesa. A to proti němu nestojí žádné béčko: Gagan (…) se teď obrátil proti němu. Vyceněné zuby, pěnu kolem tlustých rtů, výhružně zavrčel a postoupil o několik kroků. Svaly na jeho pažích i šíji se změnily v uzly. Jako bleskem si Udet připomněl, že kdysi viděl bojovat tohoto obávaného lesního muže s největším samcem z gorilí tlupy. Ještě teď slyší ten divný praštivý zvuk, který doprovázel zlomení vazu obrovského opičáka.“ Ba, jistě byl Udet přímým předkem T. A. Edisona, během svého putování vynalezl slušnou řádku nástrojů a dohnal tak, jak zjistí na šťastném konci knihy, svůj ztracený rod. Během pár měsíců shrne tisíciletá snažení nepočítaných bezejmenných objevitelů. A vychutnejte si zařezávání jeho mozkových závitů otočku po otočce: „Sedl si pokojně