DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Dobrodružství Andráse Jelkyho

o knížce | recenze | obrázky

Maďar světoběžníkem Nu, chvílemi se mi zdálo, že čtu Dobrodružství Jana Kornela, chvílemi pak kolem mne pobíhal Móric Beňovský. Prostě od každého trochu. Úvodem je třeba poznamenat – v první polovině románu se děj žene jako splašený, hrdina románu nemá čas si odpočinout a čtenář taky ne. Jedno dobrodružství střídá druhé a pokud v něm nejde o život, tak přinejmenším o svobodu. Přitom András, syn krejčího a sám také krejčího, nemá snad ani možnost události nějak ovlivnit, je to nich vržen vnějšími silami a nezbývá než kormidlovat podle proudu. Ono je to nepříjemné, vyjet z Vídně do Paříže a skončit v Jižní Americe, aniž na tom člověk má zásluhu, ale může se to stát. András je málem odveden, když uprchne verbířům (v nůši staré babky), je málem prodán na otrocké práce do Ameriky, a když unikne i této nehodě, je zajat a do Ameriky skutečně odvezen. Loď se naštěstí potopí, a když už je András zázrakem zachráněn, stává se námořníkem. Nu, námořníkem – je přece krejčím, a tak záplatuje plachty. Jistě uznáte, že toho je na jeden život až příliš, ale Andrásovi to nestačí. Přitom mohl pokojně provozovat krejčovskou živnost u svého bratra ve Vídni, ale to ho příliš nebavilo, a v tom případě bychom přišli o jeden román. V anotaci ke knize se tvrdí, že András Jelky je postavou skutečnou, nikoli smyšlenou. Nevím, co je na tom pravdy, internet ani má knihovna mi to nepotvrdily. Ale ani tady ještě Andrásova pouť nekončí. Za své záplatování plachet se nedočká žádné mzdy, a tak se octne na pevnině v Lisabonu. Právě v době, kdy toto město zničilo velké zemětřesení. Žije mezi chudáky, ale pak se opět vydává na moře. Vstříc zajetí a otroctví, tentokrát v severní Africe. (Zde se jeho osud tak trochu podobá příběhům Robinsona Crusoe.) Je to vskutku čest stát se oficiálním hofmistrem kocoura, ale lidská závist a zloba nezná mezí. A tak András prchá z otroctví podobným způsobem jako Robinson, a příští zastávkou na jeho životní pouti se stane Čína. Tam se přesvědčí o tom, jak je užitečné se klanět kdejakému mandarínovi a jak lze obohatit jídelníček o paštiku z chroustů. To jsme však teprve přečetli první třetinu knihy! Cesta pokračuje – Macao, Kanton, Batávie, další vstup do armády, tentokrát holandské, a zdá se, že se András konečně usadí. Je uvolněn z vojenské služby, šije uniformy, oženil se. Nu, lidská závist zasáhne znovu. András je jmenován poručíkem holandské armády a jde urovnávat koloniální konflikty na Cejlon a nedaleké ostrovy. Svou misi naplňuje poměrně netradičním způsobem, spíše důvtipem a využitím pověrčivosti domorodců než silou. Ale i proti němu zasáhne osud, padne do léčky, jeho vojsko je rozprášeno a on sám musí prchnout před lidojedy na pustý ostrov. Tak jsem se zařekl, že nebudu popisovat děj knih, a opět jsem se přitom přistihl. Musím přehodit výhybku, ale moc toho už nenapíšu. Literární fajnšmekr si na této knížce moc nepošmákne. Připadá mi celá taková jednoduchá, až odbytá. Autor ve snaze na pár stovek stránek namačkat vše, co náš hrdina prožil, kondenzuje spousty událostí do několika málo stránek. Pravda, jsou tu i zajímavá místa, například dialogy mezi Andrásem a guvernérem Batávie, nebo schody posypané pískem s vzácným ornamentem, který natruc paní guvernérové András vždy pošlape a upadne tak v nemilost. Ale například manželku našeho hrdiny prakticky nepoznáme, víme jen,m že existuje. Je pravda, že děj knihy se od okamžiku, kdy se András stane velitelem vojska, poněkud zpomalil, ale pořád tady cítím jakousi překotnost. Řekl bych, že Hevésimu chybí hezký kousek do vypravěčského mistrovství, ať dělám co dělám, tak se ani v kritických situací o svého hrdinu nebojím a nejsem napjat tak, abych byl nucen číst a číst, abych se dověděl, jak ta či ona příhoda skončí. András ze všech protivenství šťastně unikne a vrátí se ke své krejčovské praxi, ale tady autor, namísto aby knihu ukončil, přidává ještě doslov, v němž stručně popíše zbytek Andrásova života. Domnívám se, že to vůbec nebylo nutné, nečteme přece životopisnou knihu, ale dobrodružný román. Ony totiž ty osudy nejsou vůbec veselé. Ilustrace Eduarda Hájka se mi nijak zvlášť nelíbí, ale uznávám, že každý malíř není Zdeňkem Burianem a respektuji právo ostatních mít jiný náhled na věc. Knihu Hájkovy perokresby rozhodně nepokazily.