DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Stopy ve sněhu/Kletba vikingova hrobu

o knížce | recenze | obrázky

Tento svazek vyšel ve zcela netypické úpravě bez čtyř proužků, takže jej lze v antikvariátech snadno přehlédnout. To bude patrně důvodem, proč jej dodnes nemám. Pro stopy ve sněhu to už je druhé vydání - viz svazek 047 Zhruba po 30 letech od vydání knihy Stopy ve sněhu přišlo nakladatelství Albatros s volným pokračováním tohoto příběhu. Pan Farley Mowat knihu napsal již v roce 1966, v roce 1972 ji vydalo nakladatelství Mladá fronta v edici 13. Vydání v Albatrosu je trochu nešťastné, prostě proto, že nikdo na první pohled nepozná, že kniha patří do edice KOD, a pak také proto, že jsou oba romány vydány společně, takže kdo chce mít Kletbu Vikingova hrobu, musí si chtě nechtě koupit znovu i Stopy ve sněhu. Motiv starodávné hrobky působí v románu Stopy ve sněhu velmi zajímavě a dokonce zde hraje i jistou roli. Proto by čtenář očekával, že se děj bude motat kolem hrobky hned od počátku a název knihy tomu také nasvědčuje. Předpokládají se různé neblahé události, řešení záhad, konflikty s šamany. Nu, nic z toho. Farley Mowat podlehl kouzlu kanadské krajiny, kterou nepochybně velmi dobře znal, a předložil nám cestopis tu a tam proložený nějakým tím dějem, který ovšem spíš jako kdyby ho obtěžoval, než aby byl nosnou myšlenkou. Tak se stalo, že k vlastní hrobce dojdeme vlastně až v polovině knihy, a to, co je v ní nalezeno, se převáží na kanoích do civilizace, abychom se až v závěrečné kapitole dočetli, jak cenné jsou pro studium dějin tyt vzácné archeologické nálezy. Přitom jsou ony předměty dopravovány na východ do města Churchill s touhou je co nejlépe prodat, aby si eskymácký kmen přece jen trochu ekonomicky pomohl… Máme tady čtveřici mladých přátel. Tři z nich již známe z románu Stopy ve sněhu. Především Jamie a Awasin, což jsou ti dva, kteří prožili onu strastnou a skvěle napsanou zimní robinzonádu, a pak mladý eskymák Peetyuk, který se teprve dostal mezi bělochy a tudíž angličtinu jen láme. K tomu přibyla ještě Awasinova sestra Angelina (to křesťanské jméno mi k ní nesedí), kterou tu a tam někdo miluje, a která se výpravy vlastně ani neměla zúčastnit, až jí nakonec nic jiného nezbylo. Výše uvedenou kritiku bych vůbec nenapsal, kdyby se kniha jmenovala jinak. Ona zde totiž zmíněná kletba existuje, ale jen jako okrajový motiv, mnozí eskymáci si totiž nepřejí, aby klid hrobky někdo narušoval a tak tu k jakési neúčinné kletbě nakonec přece jen dojde. Pravda, naše čtveřice se dostane občas do potíží, danými především nepřízní počasí, ale nakonec, jak se v dětské knize dá očekávat, ze všeho vyváznou. Nakonec si pak dopřejí všichni čtyři cestu vlakem, což pro tři z nich je skutečně unikátní zážitek. Nutno podotknout, že největšího hrdinství se patrně dopustila Angelina, když se dokázala potopit do ledové řeky pro pušku, kterou dokázali naši hrdinové utopit v peřejích. Poznámka. Tento text je psán podle vydání stejného románu v edici 13 v roce 1972.