DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Ztraceni v pustině

o knížce | recenze | obrázky

Nedokončená Je rok 1958, začínám vnímat svět očima dospívajícího a mám dvě oblíbené edice – Podivuhodné cesty a KOD. Jednou týdně špízuji kolem knihkupectví a pídím se, co je nového, a když je, tak běžím domů a žebrám o nějaký ten peníz, a pak jen doufám, že než doběhnu zpět, tak kniha z pultu nezmizí. A věřte mi, stalo se to často! A tak jsem pochopitelně zaregistroval, že edice KOD změnila kabát. Laminované desky, to byla v té době převratná novinka. Současně však knížky přišly knihy o obálku, které dělají knihu knihou, a co víc, obálka bývala barevná, což další svazky už nepostihlo. Pokusy se nejprve konaly na brožovaných knížkách (019, 025, 030, ale pak dostala edice tvrdé desky a u nich vydržela, jen s jedinou výjimkou (Červenomodrý Metuzalem), do svého konce. A změnil se vzhled, a to velmi podstatně. Původně byly brožované desky knih edice KOD prázdné, čistě bílé. Knihu měla prodávat obálka. Teď je tomu jinak. Celý titul je jednobarevný, zhruba polovinu plochy zaujímá obrázek, zpravidla zvětšená ilustrace; jen zřídka barevná. Umístěn je do pravého horního rohu. Dole najdete jméno autora a název, což je celkem přirozené. A vlevo nahoře se objevují čtyři černé proužky, mezi nimiž se nejde drobným písmem napsaný název edice a pořadové číslo. Na zadní straně je potom krátká anotace, přehled vydaných a náznak plánovaných svazků, přičemž plánování postupem času je víc a víc neurčité, protože vydavatelské lhůty se v reálném socialismu přes intenzivní plánování prodlužují a vlastně nic nejde podle plánu. Toto je design, který se stal pro edici na dalších 32 let typickým. Autorem této obálky je Jan Žbánek, a budiž mu za to čest. V té době to byla novinka převratná a docela nápaditá. Do dnešního dne si knihy KOD nelze splést s ničím jiným. Už od dveří antikvariátu vidím, který regál je ten pravý, což se u žádné jiné edice nedaří. Proč se vzhledem knížek zabývám právě u tohoto svazku? Prostě proto, že byl první, který jsem si v čtyřproužkovém vydání koupil. Stál 6,50 Kč a měl 129 stran. A byl to western, další premiéra. Skutečností je, že tato kniha je překladem pouhé části z poměrně rozsáhlého románu, který se jaksi SNDK neodvážilo dětem předložit celý, a rozhodlo se z neznámých důvodů poskytnout mládeží pouze dramatickou první třetinu. Zajímavé je, že ve stejném rozsahu i se stejnými ilustracemi vyšlo toto dílo v 90. letech, ovšem pod názvem Záhada umrlčí rokle, čímž oklamali nakladatelé i mne, když jsem si sešitek koupil v klamné naději, že budu mít novou knihu s ilustracemi zdeňka Buriana. Kromě toho byl stejný příběh vydán v roce 1966 vydán v tzv. Malé řadě KOD, s barevnou obálkou - náhled viz vpravo -, ale bez ilustrací (!). Celý román Clarence Brant vyšel myslím koncem 60. let v nakladatelství Svoboda v edici Omnia, tedy v té úžasně nehezké úpravě, na bídném papíře a bez ilustrací. Přiznám se, že jsem jej nikdy nečetl, jen se mi náhodou dostal v roce 2003 do ruky. 25. svazek KOD je útlá knížečka, má jen něco málo přes 100 stránek a navíc je ještě vysázena poměrně velkým písmem. Přesto zahrnuje několik let Clarencova života, což ale neznamená, že by se děj hnal vpřed nějak splašeným tempem. Začíná se v době, kdy Clarencovi bylo jedenáct, a autor líčí jeho osudy, jež byly zpočátku spojeny s výpravou vystěhovalců, později se je pokusil jedenáctiletý hoch řídit nějaký čas sám, až se nakonec dostal do opatrování k donu Juanovi Robinsonovi. Teprve teď, na straně 95, začíná čas běžet zrychleným tempem, aby přeskočil celá jeho školní léta a odevzdal jej do poslední kapitoly na prahu dospělosti. Celý příběh je složen z několika epizod, jež jsou všechny provázány postavou titulního hrdiny. Tím opticky postrádá hlavní zápletku, která je vlastně nastíněna až v samotném závěru, v němž se vysvětluje Clarencův původ a také osudy jeho otce, jenž byl po celou dobu tajemnou postavou. Za nejlepší lze považovat úvodní část, kdy dvě děti zabloudí na prérii a tím, ujdou děsivé smrti, a nepřímé líčení indiánského přepadení. Do děje jsou zde vtaženy další dvě postavy, a sice sedmiletá Susy, při cestě do Kalifornie věrná Clarencova společnice, a Jim Hooker, o pár let starší, žvanil a chlubil. Obě tyto postavy ale záhy ze stránek knížky zmizí a objeví se už jen jednou, přičemž zvlášť dojemné to je u Jima, který Clarencův příběh vydává za svůj vlastní. Sama Susy se vynoří zcela náhodou a její přítomnost už nemá na další děj žádný vliv. Velmi zajímavé jsou kapitoly, kdy se Clarence chce stát zlatokopem. Na jedenáctiletého hocha je nesmírně podnikavý a je obdivuhodné, že se sám dokáže dostat až k zlatonosným polím. Spíš bych řekl, že autor tuto kapitolu psal jenom proto, aby čtenáře tak trochu seznámil s Kalifornií té doby, kterou sám velmi dobře znal. Musím podotknout, že na místa zlaté horečky jsem se doposud nikdy nedostal, ale dost na mne zapůsobilo několik restaurací, které nesly název Forty-niners (devětačtyřicátníci)… To, co jsem zde uvedl, by byla spisovatelská sebevražda, kdyby neexistovalo pokračování, o němž se už ale nemá