Matyáš Sandorf

obr

autor : Verne Jules

rok vydání : 0

nakladatel : SNDK/Albatros

ilustroval :

knížka je z edice : kod


 

o knížce | recenze | obrázky

Kniha vyšla ve dvou vydáních, obě jsou identická. 1. vydání 1954, 50 000 výtisků 2. vydání 1957, 40 000 výtisků Co je nejdůležitější, poprvé se objevilo správné logo, tedy trojstěžník na vlnách rozbouřeného moře. Toto logo zůstalo edici věrno až do chvíle, než kdosi usoudil, že edice už žádné logo nepotřebuje. Na scénu přichází pan Verne Edice dostává obrátky. Po dvou zastřelovacích pokusech přichází náboj těžkého kalibru. SNDK má zájem vydávat Julese Verna. Většina autorů dobrodružné literatury je buď pro režim nežádoucí, nebo se děj knihy odehrává v nevhodném prostředí (zejména americký Západ). V tomto ohledu je Jules Verne ideální, jeho knihy jsou dostatečně dobrodružné, jsou určeny dětem, a hlavně, Verne je vydáván v milionových nákladech v Sovětském svazu. Co může náš vzor, to my přece můžeme taky, a žádný rádobycenzor nemůže vydávání těchto knih napadnou. Zatím nepadlo rozhodnutí, jak Verna vydávat, a tato nejasnost bude trvat dlouhých sedmatřicet let, až do pádu režimu. Dvě knihy se podařilo propašovat do edice KOD, další (zhruba polovina Vernova díla) byly vydány ve specializované edici Podivuhodné cesty, několik kousků dopadlo do malé edice Karavana, zhruba desítku vydal Albatros v sešitové edici Karavana, dostalo se i na vydání mimo edice. Ostatně, podrobnosti o této nakladatelské schizofrenii uvádí Ondřej Neff ve svém díle Jules Verne a jeho svět, MF 2005. Volba padla na Matyáše Sandorfa. Po důvodech této volby netřeba pátrat. Skutečností je, že svým rozsahem je toto dílo právě na hranici únosnosti brožovaného svazku velikosti A5. Je to sice román pětidílný, jak se s oblibou dočítáme, ale toto dělení není dáno ani tak rozsahem jako spíš dějovou strukturou. Počtem stránek je román na běžné úrovni Vernova dvoudílného románu. Redakce převzala původní Vernův název, ale neodpustila si dát podtitul (Nový hrabě Monte Christo), v němž trochu zaráží nepřesnost v jménu nového hraběte (Dumas píše o Monte Cristovi). Verne sám nikde podobnost s Dumasovým veledílem neuvádí a já se domnívám, že tento podtitul je dílem českých nakladatelů, kteří chtěli zvýšit prodejnost své knihy. Kromě motivu pomsty spolu tyto dvě knihy nemají nic společného; podobně bychom do odvozenin Monte Crista mohli řadit i Zorra Mstitele. Postavy v knize jsou jasně rozděleny – na jedné straně bídák Sarkany, (mimochodem s vojínem tohoto jména, pocházejícím z jižního Slovenska, jsem sloužil), jeho přisluhovač Zirone, Silas Toronthal, kryjící všechno svými penězi, a zneuznaný nápadník Carpena. Na straně druhé ušlechtilí bojovníci za svobodu národa Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory, Ladislav Zathmar, a šlechetný Ondřej Ferrato. Myšlenka maďarského protihabsburského povstání je sice hezká, ale po roce 1866 patří skutečně do říše fantazie. Jako kdyby Verne přestal číst noviny, protože i po 15 letech od událostí hovoří stále o Rakousku a nikoli o Rakousku-Uhersku. Kdysi jako dítě jsem si dal za úkol navštívit některá místa, na nichž se odehrává děj Vernových románů. Podařilo se mi to už několikrát, ze všech nejdříve jsem se v roce 1972 ocitl na břehu Limského fjordu. Je příliš malý a příliš klidný na ty bouřlivé události, které se tu měly po útěku ze žaláře odehrát. Bohužel se mi v souvislosti s tím nepodařilo navštívit Pazin, ale podle mapy řeka Foiba skutečně mizí v těchto místech v podzemí. I hrad jsem už na fotografiích viděl, místo pro žalářování jako stvořené. Chodil jsem po břehu nedaleko Rovinje, kde bydlel kdysi šlechetný rybář Ondřej Ferrato, a možná, že jsem viděl i kámen, z něhož se vrhl do Jaderského moře Matyáš Sandorf… Pestrý děj nás zavádí na další místa v oblasti Středozemního moře. Dubrovník, Malta, Sicilie, Monte Carlo, Ceuta, Tetuan, a pak imaginární ostrov Antekirta. Verne zde nepoužívá nijak fantastických prostředků, snad jen jeho superrychlé lodě typu elektrika mají na svou dobu dost neuvěřitelný pohon, ale o něm se autor zmiňuje jen mlhavě. Na jednu knihu je tu různých prostředí a motivů možná až příliš. Bankrotující bankéř, nepravá smrt, unesené dítě, vyléčené šílenství, arabští únosci, smrt v jícnu sopky, hra v kasinu, dobývání strova piráty. Děj před čtenářem doslova uhání a věru je někdy jen těžko se soustředit na hlavní motiv. Verne si neodpustil malou záhadu, a proto máme na začátku kryptogram řešitelný mřížkou. Tento motiv použil Verne několikrát, je však otázkou, zda zevrubný popis dešifrování je ku prospěchu věci (takto doslova utonul ve spleti šifer druhý díl románu Tajemství pralesa). Naproti tomu k nejlepším místům knihy patří útěk ze žaláře podzemní řekou, pak zejména dvě postavičky, Francouzi z Provence, Pescade a Matifou. K ilustracím Louise Benetta nelze říct nic než chválu, rytiny k Vernovi a k 19. století prostě patří. Počet ilustrací není úplný, toho jsme se dočkali až ve vydání téhož románu v Podivuhodných cestách. Pravdou je, že dalších 30 ilustrací by znamenalo dalších 30 stran, a knížka by už určitě praskala ve švech.


knížky z edice

Hadí spirála

Hadí spirála od současného kanadského spisovatele

více »

Stopy ve sněhu

Výlet do kanadské pustiny Opět Kanada a opět sever

více »