DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Cesta nikam

o knížce | recenze | obrázky

Tato kniha jednoznačně není určena dětskému čtenáři a do edice byla zařazena nějakým omylem. Vyšla v roce 1960, kdy mi bylo 14, a už jsem byl schopen přelouskat různé knihy určené dospělým (Hrabě Monte Cristo). Ne tak Cestu nikam, kterou jsem si tehdy koupil jen proto, že byla zařazena do KOD. Knihu jsem nepochopil, ale velice se mi líbila myšlenka hostince "U zkaženého žaludku". Jinak jsem si toho moc nezapamatoval, tak zatím jen pár řádků z anotace: Tirreus Davenant, sedmnáctiletý chlapec, nahlédne do nového, krásného a okouzlujícího života. Od samého prahu tohoto světa ho odežene zpustlý, zločinný otec, který se po letech vrací. Tirreus se devět let skrývá pod cizím jménem, ale ani tady nemá klid. Zastane se cizí dívky, kterou urazí guvernérův syn. Zbabělý boháč přivede nečestným jednáním Tirrea do vězení, před soud a na popraviště... Výše popsaný náznak děje jako kdyby vypadl z pera Victora Huga, Emila Zoly nebo Honoré de Balzaca... Sociální román se vším všudy. Kdoví, třeba je to kniha dobrá, ale to zatím nemohu posoudit. Já, druhdy dětský čtenář, jsem spokojen nebyl. No, uběhlo pár desítek let a dokázal jsem knihu přečíst znovu. Ujistil jsem se v jediném, dítě to s tímto textem nebude mít jednoduché. Zařazení knihy do dětských edic vidím jako omyl. Dejme tomu, že se jedná o román dobrodružný, ale spíš bych jej řadil do hlavního proudu literatury, snad mezi díla společensko kritická, protože se zabývá skutečně závažnými otázkami. Pravda je taková, že jsem po letech usoudil, že se jedná o jednu z nejlepších knih, která byla do edice KOD zařazena. Odehrává se v imaginární zemi. Platí se zde librami, což něco naznačuje, ale cestuje se odsud do Evropy. Ovšem i Angličané občas řeknou, že jednou do Evropy. Jména jsou dílem francouzská, dílem anglickým objevují se i ryze španělská. Ale pro děj románu to není podstatné. Ovšem nakonec se zjišťuje, že se používá španělština (slovní hříčka – jméno Consuela vers. Utěšitelka). Řeknu to jednoduše – neřešme to. Kniha byla napsána v roce 1929 a patrně v této době se asi odehrává. Proto musíme brát dobové reálie takové, jaké jsou. Ale jezdí se automobily a v domech se svítí elektřinou. Společnost je ostře rozdělena na majetné a nemajetné a jak se zdá, touhou hlavního hrdiny Tirreuse Devenanta, je proniknout mezi smetánku. Jak se dá očekávat, překročit tuto hranici směrem nahoru není zas až tak jednoduché pro toho, kdo to myslí upřímně a nehodlá bezostyšně ze svého postavení těžit. Kritický okamžik musí náš hrdina řešit ve chvíli, kdy se setkává se svým otcem (je tu jistá analogie s Huckleberrym Finnem). Jeho otec, studovaný člověk, bývalý advokát, je už jen lidskou troskou. Bezostyšně hodlá těžit ze skvělého postavení svého syna, neváhá jej okrást a pokusí se sám vetřít tam, kam vůbec nepatří, což Tirreuse zcela zničí. Skvělá je kapitola, kdy Tirreus cestuje za svými známými do města Lis Lis, kde jsou naznačeny charaktery drobných lidí této doby i nezměrné Tirreusovo úsilí, kterým zdolává jednu překážku za druhou. Vynikající je scéna z herny, kdy naivní mladík svěří svou výhru do rukou podvodníkovi. Druhý díl románu začíná o devět let později, celou tu dobu se Tirreus skrývá pod falešným jménem, ale svou totožnost nakonec neutají. Když udělá osudovou chybu, za kterou je třeba považovat konflikt s guvernérovým synem, valí se na něj jedna rána za druhou. S celníky v té době není radno přijít do konfliktu. To vidím jako sporný okamžik, protože je otázka, zda se má člověk nechat odsoudit za přechovávání kontrabandu, nebo raději prchnout na pašerácké lodi a stát se psancem. Nevím, jaký trest by Tirreus dostal za přechovávání hory doutníků, ale určitě by to bylo méně než za to, zač byl později souzen, nehledě k tomu, že by se z toho mohl se šikovným advokátem i penězi vysekat. Takto se Tirreus dostal do přestřelky mezi podloudníky a celníky a bohužel, vzal zbraň do ruky. Nevím, co si o tom, myslet, ale celníci jsou pořád zástupci zákona, ať je to v jakékoli zemi. A za podloudnictví jsou rozhodně menší tresty než za vraždu, za kterou je smrt celníka vždy nutné považovat. Tirreus vlastnoručně několik celníků zastřelí a tím se podle mne stává vrahem a je souzen zcela po právu. Tady to, myslím, Grin s počtem mrtvých celníků přehnal, 24 obětí je přece jen trošku silná káva. Ona totiž společnost, ve které Tirreus žije, není líčena jako totalitní, na pohled se jedná o běžnou západní demokracii té doby, sice s ostrými sociálními rozdíly, neomezenou vládou kapitálu, ale necítíme tady ten dech diktatury, a proto nelze s podloudníky příliš sympatizovat. Pravdou je, že vojenský soud se s obžalovanými nijak nemazlil, jsa si jist absolutní mocí. Skvěle je popsána korupce dozorců ve vězení.Zjišťuje se, ale za úplatek je možné vše, především předávání vzkazů, cigaret, a konec konců i otevřená brána. Zkorumpovat se dá ale patrně každý, a tímto způsobem pozbudou cti i ti, kterých se Tirreus v kritickém okamžiku zastal. Autor pouze naznačuje; proto zde nemuselo jí o korupci, ale o prostý strac