DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Létající třída

o knížce | recenze | obrázky

Jméno Ericha Kästnera je našim mladým čtenářům velmi dobře známé. Oblíbený německý spisovatel napsal celou řadu poutavých a milých dětských knížek, které svou svěžestí a jemným humorem získávají stále dětská srdce i daleko s hranicemi autorovy vlasti. Ve své vánoční povídce Létající třída zavádí nás autor do chlapeckého internátu v městečku Kirchbergu a líčí nejrůznější drobné příhody ze života několika tamějších studentů gymnasistů. Autorovi se podařilo velmi živě zachytit všední denní život se všemi radostmi i starostmi mládí, nesoucího s sebou někdy slunnou pohodu a bezstarostné veselí, jindy zase vážné chvíle a opravdové životni problémy. Energický silák Matyáš, nejlepší přítel malého a slabého Uliho, houževnatý Sebastian i trochu samotářský primus třídy Martin, statečný Johny Tretz i ostatní chlapci, všichni nastupují po boku svého obětavého a dobrého vychovatele a profesora Bökha i jeho přítele Nekuřáka správnou cestu do života, prozářenou vzájemným porozuměním a pochopením a vedoucí k utužení pevného a čistého charakteru Vánoční povídka Nemám rád internáty. A vůbec nemám rád, když mi někdo organizuje život. Tato zášť se u mne projevuje zhruba od 10 let, kdy jsem byl spolu s celou 4.A odeslán na školu v přírodě do Čeladné. Nemám rovněž nic proti Čeladné, ale patrně to nebude náhoda, že jsem byl o tři roky později odeslán jako balík na pionýrský tábor do téže obce. V obou případech to pro mne znamenalo tři stresující týdny. Od té doby jsem už nikdy v Čeladné nebyl, ten stav věcí trvá už 47 let. Pravda, nebyl jsem po tak dlouhou dobu ani v jiných obcích, ale Čeladné se vyhýbám prostě s chutí. Těm ostatním proto, že jaksi nemohu být všude, ale ujišťuji jejich obyvatele, že bych do jejich obcí rád zavítal. Ne tak do Čeladné, i když mi místní občané musí prominout. Oni za to nemohou. Vím jediné – uzavřená skupina chlapců si mezi sebou zvolí oblíbence, kterého vedoucí této skupiny, kterýmž je vychovatel (familiérně uznávaný soudruhu) nebo vedoucí oddílu (familiérně nazývaný soudruhu), začne protežovat. Tento oblíbenec si vybere další spoluoblíbence, a ti pak dohromady vytvoří uzavřenou kastu, do níž už nikoho jiného nepustí. Zářným příkladem takového propojení budiž Snape – Malfoy – Crabe – Doyle, abych sáhl ke klasikům. Nu, takovéto skupiny jsem zažil a nemusím dodávat, že jsem do nich nepatřil. Platí, že vše, co učiní jedinec nepatřící do vyvolené kasty, je již předem odsouzeno k nezdaru, a proto jsem míval denně nejméně bodů (za pořádek na stolku, za ustlání postele, za urovnání oděvu, za vyčištění bot a za další pro život nesmírně důležité činnosti). Právě tak jsem nebyl schopen s takovým člověkem navázat jakýkoli kontakt, natož se ho na něco zeptat nebo se mu svěřit. Jen na konec ještě dodám jednu drobnou, ale typickou událost – vedoucí informuje svou kastu o tom, jaký bude cíl cesty, a to tak tiše, že to ostatní stojící ve vzdálenosti 10 metrů už nemohou slyšet. Na můj dotaz, kam že to vlastně půjdeme, reagoval slovy: „Všimly ste sy, jak on je liny?“ Říkal to ostravsky, proto jiný pravopis. Nu což, internáty a podobné skupinové akce jsou za mnou, vojnu jsem prožil kupodivu bez podobných nechutných scén (nebo jsem tam patřil k té protežované kastě?), abych se ve své šedesátce dopracoval ke knize Ericha Kästnera Létající třída. Nedivte se, že jsem si při čtení této knihy (četl jsem ji skutečně poprvé až nyní) vzpomněl na své zážitky z dávné minulosti. Kästner nám totiž představil vychovatele, který neměl žádné oblíbence, kterému bylo možno se svěřit, který dokázal dětem naslouchat a který uměl hodnotit situaci použitím rozumu. Ač jsem v současnosti pedagogem, jsem si takřka jist, že jako on bych se zachovat nedokázal, protože bych ony chlapce, co tak hrubým způsobem porušili školní řád, vyslechnout nedokázal, nemluvě o tom, že oni by se jen trapně vymlouvali místo aby řekli, jak to doopravdy bylo. Nutno dodat, že první kapitoly knihy (po dvojitém úvodu) jsou poněkud brutální, ale zdá se, že mládež je čím dál tím stejná, jen způsob lotrovin se trochu mění a modernizuje. Létající třída se jmenuje divadelní představení, které sehrávají sami gymnasisté, a jak jsem pochopil, na vlastní námět a bez asistence dospělých. Nu, všechna čest, sice jsem už viděl několik divadelních představení uspořádaných dětmi, ale vždy byl na počátku impulz ze strany dospělých s následným vedením celé akce. Myšlenka představení je zajímavá. Učíme-li například zeměpis, tak prostě přeletíme na místo, které je právě tématem hodiny, a ukážeme si vše na místě… Jak jednoduché, že? To představení je v knize vlastně až v druhém plánu, na prvním místě je vztah pětice chlapců k jejich vychovateli a velmi zajímavé osobě Nekuřáka. Nutno podotknout, že ač se vychovatel Bökh a Nekuřák kdysi dobře znali, teď, když žijí nedaleko od sebe, nemají jeden o druhém ani tušení a setkání musí zorganizovat chlapci. Vím, z hlediska děje příběhu je to důležité, ale přesto bych Nekuřáka nechal bydlet trochu dál než prakticky na školním dvoře. Navíc má tato