DOBRODRUŽNÉ KNÍŽKY

Sejdžo a její bobříci

o knížce | recenze | obrázky

Zvířátka na dalekém severu Teď nemůžu udělat nic jiného než redakci za 98. svazek KOD pochválit. Nakladatelství se sice stále ještě jmenuje SNDK, ale ve vzduchu už je cítit jaro, a já stříhám metr v České Třebové. A zatím vycházejí tak pěkné knížky. Grey Owl je neobyčejně zajímavý autor, ostatně můžete si o něm přečíst obsáhlé pojednání a najdete tady i spoustu odkazů. A napsal knížku, kterou jsem ve zralém věku přečetl jedním dechem. Učarovala mi už tím, jak je napsaná. Řekl bych, že kromě samotného závěru není v knize jediné hluché místečko, a ač je kniha řazena mezi dobrodružné (už svým originálním názvem), dobře víme, že patrně nikomu nehrozí žádné nebezpečí, a nakonec se sejdeme vlastně jen s jedinou zápornou postavou. O tom, že je Grey Owl je jedinečným znalcem kanadské přírody a život bobrů má přečtený lépe než leckterý farář bibli, není třeba pochybovat. Ale nejen to. V úvodních kapitolách knihy se toho o životě bobrů doví mnohé i čtenář, a vůbec přitom nemá dojem, že by byl nějak násilně poučován, což je třeba nedostatek románů Vernových. Text totiž vyznívá tak, že čtenář si dalšího poučení téměř vyžaduje. Přiznám se, že jsem dodnes věděl jen to, že si bobři stavějí hráze, nikdy mě nenapadlo dumat, proč to vlastně dělají. Teď už to alespoň tuším, pan Grey Owl to popsal ve své knížce dokonale. A také tuším, že bobrům v Labi by asi nebylo moc dobře, neboť hladina této řeky kolísá a bobr to nijak neovlivní. Mnohem lépe se jim bude dařit na jejich přítocích,. Je však otázka, co řekne národohospodář, když se na Kamenici postaví přehrada a vykácejí se stromy v okruhu 50 metrů… Podobně tomu je s indiány. Najednou se octneme mezi nimi, začneme spolu s autorem zkoumat jejich zvyky a poznáváme jejich denní život, a opět se přitom nenudíme. Navíc tu máme dva bobříky, sirotky, kterých je třeba se ujmout. Příběh se odehrává odhadem někdy koncem 19. století, kdy velká část Kanady byla ještě divočina, ale bílý člověk už ji začínal pomalu od jižní hranice civilizovat. Tak se mohlo stát, že indiáni žijí svým přírodním způsobem života pouhých několik dní plavby kanoí od poměrně velkého města. A poznáváme i bílé lidi, kteří občas přicházejí se zištnými úmysly, i když někteří z nich se za to později stydí a snaží se své poklesky napravit. Tím myslím obchodníka, který vlastně podvedl otce našich malých hrdinů, Sejdža a Šepiana, a vylákal na něm jedno bobří mládě, které pak s obrovským ziskem prodal do zoologické zahrady. Osudy malého zajatce jsou strašlivou obžalobou všech zoologických zahrad, alespoň v tom smyslu, v jakém existovaly před sto lety. Tehdy neměly žádný jiný cíl než ukazovat lidem zvířata, a to za patřičný poplatek. Ostatně podobné zahrady u nás existovaly ještě před 50 lety, sám si pamatuji na ZOO v Ostravě Kunčičkách, která však naštěstí začátkem 60. let zmizela a byla nahrazena dnešní moderní zahradou. Děti jen těžko chápou křivdu, které se na nich dopustil bílý obchodní a tedy i otec, i když ten to udělal v zájmu přežití rodiny. Samy se vydají po řece a jezerech do města, aniž by tušily, jak obtížné je dostat ze ZOO nějaké zvíře zpět. Vůbec vlastně neznají právní systém bílých, a vlastně jim zůstane utajen i po návratu z civilizace. Neuvěřitelnou shodou okolností se dětem podaří setkat se s několika lidmi, kteří jim pomohou, misionářem, policajtem O’Reillym, a nakonec i majitelem ZOO panem H. a ošetřovatelem bobrů Alekem. A také s již uvedeným padouchem, bezejmenným sekretářem, který jedná s malými indiány i v doprovodu policajta z pozice síly a typického byrokrata; ve svém životě jsem již několik takových typů poznal, a je zajímavé, že několik z nich sedělo za poštovní přepážkou. Závěr je pak etnografickou exkurzí do svátečního života indiánů, a právě tato pasáž mi vůbec neseděla a zdálo se mi, že se kniha neúměrně protahuje. Ale vzhledem k tomu, že jsme se předtím tak nenásilně dověděli leccos zajímavého, tak přežijeme i těchto pár stránek. Naproti tomu nejlépe se mi četly úvodní kapitoly, kde Giči Migvon našel malé bobříky, a pak kapitoly o pouti obou dětí za bobry, kdy jsou ohroženy velkým lesním požárem. Grey Owl místo, kde se vše odehrálo, tají, ale můžeme důvodně předpokládat, že se tak stalo v okolí jezera Ajaván v národním parku Prince Alberta v Saskatchewanu, Kanada - máte-li zájem, projděte si jeho stezku, najdete ji na webových stránkách Waskesiu. Ilustrace Josefa Žemličky bych charakterizoval takto – žádná sláva. Například na obrázku s dramatickou scénou útěku před ohněm (strana 69) jsem našel plameny až tehdy, když jsem se o nich dověděl z textu.